Zemřela Eli Urbanová

20. ledna 2012 ve Vojenské nemocnici v Praze zemřela v předvečer svých 90. narozenin Eli Urbanová, všeobecně považovaná (spolu s Hildou Dresen a Marjorie Boulton) za jednu z trojice nejvýznamnějších básnířek, tvořících v esperantu.

Narodila se 8. února 1922 v Čáslavi a literárně debutovala v češtině již jako třináctiletá povídkou Na makovicích. V r. 1940 vyšla její první básnická sbírka Zrcadlo.

Ve svém rodném městě studovala v učitelském ústavu a v hudební škole hru na klavír, poté vyučovala klavír a housle v soukromé hudební škole profesora Štěpána Urbana (tehdy vedoucího kytarové oddělení na pražské konzervatoři), za něhož se brzy poté provdala.

O esperantu se s manželem poprvé dozvěděla v r. 1942 od herce Karla Högra, který působil v esperantském rozhlasovém vysílání Verda stacio (Zelená stanice). Jazyk se ovšem s manželem začala učit až v r. 1948. Již o dva roky později složila jazykové zkoušky a začala v esperantu literárně tvořit.

V letech 1952–1977 získala 10 významných mezinárodních ocenění za svou původní básnickou tvorbu. Po rozvodu v r. 1955 se vrátila ke své původní profesi a působila jako učitelka na základní škole, později jako vychovatelka a vedoucí školního klubu. V 80. letech aktivně působila v Literární sekci Českého esperantského svazu, jejímiž členy byli především čeští beletristé tvořící jak česky tak v esperantu (např. Jiří Karen, Josef Rumler a další), opírající se o zkušenosti Pražské lingvistické školy.

V r. 1956 byla spoluzakladatelkou organizace EVA (Svazu esperantských spisovatelů). V letech 1986–1995 byla členskou mezinárodní Akademie esperantae (ve stoleté historii druhá žena v této akademii). V r. 1990 byla přijata za členku české Obce spisovatelů.

Básnické sbírky Eli Urbanové vyšly nejen v ČR, ale již za minulého režimu i v Německu, Brazílii a na Kanárských ostrovech. Jsou to Nur tri kolorojn (Jen tři barvy, 1960), El subaj fontoj (Ze spodních pramenů, 1981) Verso kaj larmo (Verš a pláč, 1986), Vino, viroj kaj kanto (Víno, muži a píseň 1995), El mia buduaro (Z mého budoáru, 2011). V nakladatelství KAVA-PECH Dobřichovice vyšla tři její díla, která jsou dosud dostupná k zakoupení: Peza vino /Těžké víno (1996 – v paralelním českém překladu Josefa Rumlera), Rapide pasis la temp' (Rychle uběhl čas, 2003) a Prefere ne tro rigardi retro (Raději se příliš neohlížet zpět, 2007).

Její básně byly publikovány v mnoha esperantských časopisech od Kolumbie po Austrálii, vyšly i v časopise pro nevidomé „Aŭroro“. Za svůj autobiografický román Hetajro dancas (Hetéra tančí) získala v r. 2001 prestižní ocenění od mezinárodní kulturní organizace OSIEK. Její verše stále uchvacují čtenáře svou vášnivostí, barvitostí a nezvyklou otevřeností a intiminou námětů.

Eli Urbanová byla bezesporu mimořádná žena, nejen díky svému výraznému literárnímu talentu, ale i své kráse, kterou si uchovala až do zralého věku, obdivuhodnému temperamentu a síle své osobnosti. Její odchod je pro celosvětovou esperantskou kulturu bezesporu velkou ztrátou. Naší morální povinností je udržovat alespoň vzpomínku na ni a její dílo živé a v povědomí čtenářů.

V příloze si můžete přečíst některé její básně v esperantském originálu i českém překladu. Zvukovou nahrávku „Verso kaj larmo“ – básně v přednesu herečky Evy Seemannové – si můžete poslechnout po kliknutí na tento odkaz. Odkazy na některá další díla přístupná na internetu naleznete v aktualitách v esperantské části našeho webu. Budeme se snažit vám v blízké budoucnosti zpřístupnit i ukázky z dalších děl této výjimečné a v esperantském světě uznávané umělkyně. Její básně zůstanou stále živoucí ukázkou toho, že esperanto je plnohodnotný a bohatý literární jazyk, zcela srovnatelný i s velkými národními jazyky.

S úctou a osobní vzpomínkou

Pavla Dvořáková


Soubory
doc Z tvorby Eli Urbanové.doc (40.5 kB)

  • zveřejněno 22. 1. 2012, což bylo před 12 lety
  • od té doby článek otevřelo 1796 čtenářů
  • stránku si můžete vytisknout

Komentáře

Bohužel zde zatím nejsou žádné komentáře.

Podělte se o svůj názor

 
Administrace - Aleš Tomeček © 2009-2024